Miluju staré věci, vždycky mají v sobě spoustu zážitků a zkušeností, příběhů a energie lidí, kterým posloužily…a když jsem viděla na vlastní oči tenhle štelář, srdce mi zaplesalo, vzpomněla jsem si na svého pradědečka ševce i dědečka, který používal jedny nůžky celý život i na tatínka, který naštěstí ještě žije, ale nikdy nic nevyhodí a tak má doma tisíce takových pokladů…

Osud nás tenhle týden zavál do dílny pana Zachariáše, ševce, který, zdálo by se, nemá mnoho společného s naším řemeslem. Ale při společném rozhovoru v ševcovské dílně naplněné touhou po vytváření trvalých hodnot, jsem pochopila, že může mít maso na grilu hodně společného s ručně šitou botou.
Je to nepochopení okolí v počátcích podnikání:“Jak může mít někdo tak bláznivý nápad-v dnešní době pokročilé techniky ručně šít boty?“, resp. „ Na vesnici s 10ti chalupami budovat specializovanou restauraci?“, je to také překonávání překážek ze strany státních úředníků i sousedů, je to touha po co největší kvalitě, kterou je možno nabídnout, je to hlavně poctivá dřina, která končí na konci účetního období nulou, ale taky úsměvem na tvářích všech nadmíru spokojených zákazníků.
Společná je absolutní vášeň pro svoji práci.  A tohle je asi nejvíc, co může člověk ve svém životě zažít. Děkuji za tohle pohádkové setkání, za pozitivní náladu a za naději, že poctivé, řemeslo nevymřelo.
JS